V roli debilního žáka
Vždycky jsem tvrdila, že největším trestem pro mne by bylo mi zavázat pusu a přivázat k židli, abych nemohla mluvit a nemohla sebou šít. Ty dva dny, co jsem musela skoro osm hodin poslouchat mladého lektora mluvícího pro mne opravdu neznámou řečí, byly utrpením.
První den první hodinu jsem byla celkem v pohodě. Po přestávce jsem se informovala, že jak ještě dlouho TO bude. Odpověď mne šokovala a uzemnila. Ještě aspoň do půl páté, a to bylo jedenáct. Okamžitě jsem se ohradila, že jestli si zkusil být celý den v klidu, poslouchat a dělat úkoly. Navíc nám učitelům slíbil domácí úkol, bez jehož splnění nedostaneme certifikát. Kašlu na certifikát. Takových už mám a stejně jsou mi na... (hříbek). Šlo však o projekt, bez kterého bychom nemohli vybavit školu potřebnou technikou. Musela jsem tudíž vydržet, ale fakt to bylo utrpení. Abych nezapomněla. Na moji důležitou otázku o jeho zkoušce výdrže odpověděl, že prý žádný problém. Podle mne lže, ale lhát se snad nemá. Jenže kdo v dnešní době nelže, ať hodí kamenem. Po stránce kamení je u nás tedy bezpečno.
Druhý den byl ještě strašnější, ale to už jsem nebrblala jen já, ale i ostatní moje kolegyně. Postupně jsme začaly houfně odcházet na záchod, ono totiž bylo v učebně i celkem chladno, pak také nutně něco vyřídit ve sborovně, anebo předat veledůležité materiály paní ředitelce. Ne všechny moje milé kolegyňky se vrátily. A na závěr velmi, ale velmi nudné lektorské samomluvy zase další úkol. Opět ujištění, že bez splnění obou zadání nedostaneme strašně důležitý orazítkovaný kus papíru.
Pro mne za mne, ale zase mi nedalo moje hujerství, kterým jsem byla již jako malá holka vyhlášená,abych úkoly nesplnila. Jednoduše jsem sedla a za asi čtvrt hodiny úkoly splnila. Oba dva a ihned zaslala tomu nudnému školiteli. Musím ale se pochválit. Jsem to ale holka chytrá a fikaná. Na první úkol jsem použila již kdysi vytvořenou prezentaci, kterou jsem jenom přejmenovala a lehce doplnila. Druhé zadání jsem měla vlastně již hotovo ze školení. Jako bych něco dopředu tušila. Cvičení, která jsme plnily společně s panem lektorem, jsem podle pokynů nemazala, ale uschovala. Nic jednoduššího, než rozkliknout moje soubory, pojmenovat ten náležitý a hotovo. Jsem neskutečně šikovná.
Ještě teď, když si vzpomenu na ty dva dny utrpení, je mi zle. Zívala jsem při nich, šila sebou, byla mi zima, chtělo se mi pít měla jsem hlad, také jsem musela poslat nutně nějaké esemesky, tak jsem pomalovala několik Á-čtyřek, vykřikovala jsem a bavila se s Miluškou. Pan lektor se tvářil důležitě, náruživě a zapáleně do své přednášky, že mi připadala jeho trpělivost až neuvěřitelná. Ani brvou nepohnul. To já mít takového žáčka, tak řvu jako pominutá. No, neřvu, ale asi bych zakročila.
Tak nám to už začne. Těším se na své svěřence. Těším se na školní rytmus, jen se musím nad sebou zamyslet a nezapomenout, jak mně bylo v lavici při dvoudenním školení. A to ty naše dětičky musí vydržet asi 6 hodin x 5 dní x hodně týdnů....! Taky jim není někdy dobře, je jim zima a bolí je zadek na tvrdém židličkovém dřevě, taky mají žízeň, hlad a chce se jim čůrat, anebo musí opravdu někdy něco veledůležitého vyřídit. Navíc nad nimi visí Damoklův meč v podobě písemek, známek a následně rodičovské rákosky.
Takže paráda!
Ivana Odehnalová
Táňo, nerozumím ...
Vypadá to jako vzkaz a divte se, je a taky není. Abych se bála co psát a jak psát a o čem psát, ale na druhou stranu mne těší, že mé "psaní" někdo čte a vlastně že i Táňa čte.
Ivana Odehnalová
Jak zhubnout s pizzou
Nádherné ráno a ještě nádhernější dopoledne. Co lepšího si přát, než procházet se po městě a utrácet. Jedny plavky a jedny plavecké brýle a pak ještě objednat pizzu.
Ivana Odehnalová
Šaty
Visí tam. Nehybně a zoufale. Ztracené mezi ostatními odloženými svršky. Byly nádherné, hedvábné a květované, letní. Pro něho. Na TEN večer chtěla být krásná. Nyní tam visí. Smutně a ztraceně. Někdo otevřel dveře do bytu.
Ivana Odehnalová
Můj obdiv všem, kdo otírá zadky...
Přemýšlela jsem, jak bych tu skutečnost, o které chci psát, nazvala nejlépe. Ale fakt budu psát o tom, jak se otírají zadky a zadečky bez nějakého studu.
Ivana Odehnalová
Miluji tě, prý...
Toužila jsem po lásce a našla jsem ji. Žádnou tu romantickou s květinami a spoustou polibků, ale uprostřed řevu a nekontrolovaného kvílení rodících žen. Já byla jednou z nich, ale ne zase tak stejnou.
Ivana Odehnalová
Ja přežít Disneyland
Moje desetileté dítko si zaslouží hodně prázdninové pozornosti. Aspoň té prázdninové. A prázdniny přizpůsobuji jen jí a jí. A tak hurá do Disneylandu. (To je jsem zase ale vymyslela blbost.)
Ivana Odehnalová
Vražedkyně ze Žďáru
Je mi smutno a mám vztek. Pocity se ve mě perou a nejsem schopna normálně myslet. Co se to vlastně přihodilo a jak se to mohlo vůbec stát. Normálně si sedla k počítači, párkrát klikla, našla, co hledala, pak přijela, ubytovala se, vyspala dorůžova a šla. Po ní spoušť a slzy a smutek a obrovský vztek....!
Ivana Odehnalová
Jk jsem volila
Jasně že jsem šla volit. Odběhla jsem si k nim během nákupu. V tašce kakao, smetanu a oříšky, taky kmín a česnek a zavináče a hurá k volbám. Jak jsem volila, čtěte dále.
Ivana Odehnalová
Starší kamarádka
Není to můj nápad psát o starší dámě, se kterou já, o trochu mladší, udržuji kamarádský vztah. Pozor, nemyslím rozhodně bližší přátelský, ale normální kamarádský. Proč se chci věnovat tomuto tématu? Jednak jsem četla celkem fajn článek o starších kamarádkách, ale i já jsem takovou kamarádku měla. O osmnáct let starší Alenku, o asi sto dvacet kilometrů žijící dál ode mne, takovou, se kterou jsem se viděla tak dvakrát do roka, se kterou jsem si netelefonovala, nepsala, přesto jse ji vždycky "měla". Asi se budete ptát, co že je to za kamarádku. Prostě Alenka byla báječná "baba", taková, co měla šmrnc, a taková, co byla vždycky "od huby":
Ivana Odehnalová
Volte mne! Nelžu...
Jasně, že jsem nejlepší a že nelžu. A když, tak jen maličko. Tak nádherný dnešek, tak perfektní počasí, tak báječná nálada. Rozhodla jsem si ji, náladu, zlepšit poobědovou procházkou. Rozdýchat se a nadýchat se. Město, lidi, vzduch, taky vodu a lesy k životu potřebuji. Každý den vyrážím někam ven, abych si užila. Samozřejmě mám na mysli života a přírody a trochu vzruchu. Takže jsem vyrazila i dnes.
Ivana Odehnalová
I každý "blbec" chce mít maturitu
Opravdu skoro každý chce maturitu a také skoro každý ji dostane. Nechápu to. Za mých mladých let byla maturita "něco"! Získat ji nebylo tak jednoduché. Předně se muselo pilně učit, chodit do školy a také následně předvést patřičné znalosti. Dnes?
Ivana Odehnalová
Tak se u nás pěkně hovoří a zdravě přemýšlí
a"To je ale krabice," zaznělo odkudsi zezadu. Zbystřila jsem a svůj zrak směřovala tím směrem. Uši mi slouží dobře, a tak jsem nepochybovala, že jsem slyšela správně. (To slovo, které jsem slyšela, nebyla krabice, ale jiné, jemu celkem podobné, i když ne příbuzné.) Rychle jsem nevěděla, jak se zachovat. Ignorovat? Vypátrat toho sprostého mluvku a rázně pedagogicky zakročit? Zvolila jsem variantu druhou. Musím přece vychovávat.
Ivana Odehnalová
Burza krachla
Neděste se, anebo jo. Nechtěla bych někomu přivodit žaludeční stresy při pomyšlení, že přijde jen tak mávnutím proutku o své těžce naspořené peníze. Dnes je tomu šest let, kdy v mnohých domácnostech splakali "nad výdělkem". Normálně se v Americe rozhodli, že nepomůžou a že tedy nechají padnout na hubu bratry Lehmannovy.
Ivana Odehnalová
Zase poprava
Děsím se, co mi přinese zase další den. O jakých hrůzách si opět přečtu. Připadá mi, že celý život je jen o katastrofách. Zdá se mi, že se ani neummíme radovat, ani o radostech mluvit. Zajímáme se, co špatného a zlého se událo, a pak jsme schopni o tom dlouho předlouho hovořit. Třeba dnes. Sedla jsem si k počítači a jen tak brouzdala po "světě" a hledala inspiraci do školy. Svým žáčkům hledám informace ze života a pak o nich hovoříme, rozebíráme je po všech možných češtinských stránkách a snažíme se porozumět smyslu textu. Děcka to baví a pro mne to taky není nuda. Ono totiž učit stále jedno a totéž z jedné nepružné učebnice je fakt velká nuda. A tak jsem seděla a hledala a hledala.... Ne nic moc krvavého, ne nic moc komplikovaného.
Ivana Odehnalová
Lidské bestie
Určitě nemohu jinak než reagovat na odpornost, která byla před několika dny spáchána. Chvilku jsem otálela, zda se mám k tomu obrovskému neštěstí vyslovit. Mé konečné rozhodnutí bylo jasné. Reaguji na tuto odpornost a říkám, nyní píšu, že lidské bestie jsou mezi námi a že se musíme všichni snažit jejich možné činy minimalizovat, vymýtit a hlavně ty zrůdy zlikvidovat.
Ivana Odehnalová
Zase ty volby
Nezajímají mne, protože stejně to bude jinak, než si běžný občan přeje. I když se samožejmě hovoří, že lidi volí a že lidi rozhodnout, tak tomu nevěřím. Nevěřím ani tem "kecům", na které nás kandidáti lákají a škemrají od nás náš hlas.
Ivana Odehnalová
Papírová válka
Fakt se na to vykašlu. Každý rok houšť a houšť. A to máme šetřit lesy. Kdo ale šetří mne? Připadám si, že už skoro nemám čas na učení, že spíše píšu, tvořím tabulky a grafy, stále něco obhajuji a předělávám, takže znovu sepisuji a tvořím další tabulky a tabulky. Prostě děs!
Ivana Odehnalová
Už vím, jak se dostat na titulku. Koupím aktovku za patnáct set...
Krásné atovky ty za patnáct set. Určitě velké, těžké, s jednou přihrádkou, se spoustou maličkých kapsiček na malinkaté hračky, možná i přihrádka na krabičku a lahev za dvěstě. Nejlepší je, že prvňáček za tou taškou skoro není vidět a že se maminka domnívá, že tu tašku bude mít na celou nižší základku. Vždyť taky něco stála! Pardon - městský úřad. Ale i tak! Omlouvám se za pichlavý sarkasmus. Určitě se každá rodina, zejména ta s více dětmi, pěkně prohne, když musí své ratolesti dostatečně vybavit do školy. I já byla jednou z těch rodin, vlastně jsem jen takovou polorodinou. Sice mám jen jedno dítě, ale jinak jsem úplně sama. Nemám chlapa. Moji rodiče jsou velmi staří. Městský úřad mi nikdy na nic nepřispěl. A já se pak divím, že nejsem na titulce. Že by to bylo tím úřadem?
Ivana Odehnalová
Je to vražda! Prý...
Určitě i vás zaujal případ z Rumburku. Nebudu zde popisovat, co se stalo, jak se stalo a proč se stalo, protože to nevím. Jen jsem o tomto případu četla, slyšela a povídala si v práci, ale víc nic. Nevím, nebudu se domnívat. Jen se vyjádřím. Mnozí ví, anebo pochopili z mých předchozích článků, že jsem učitelkou na zdravce. Na škole opravdu šťastná a "učitelovat" mne baví. Neučím nic o krvi a taky kosti jdou mimo mne, také neučím umývat pacienty, krmit je, anebo měřit tlak. Injekce neumím aplikovat, tedy ani to neučím. Ale i tak se mne zdravotnická témata velmi dotýkají.
Ivana Odehnalová
Jak se u nás kvetou obchody "Nečechů"...
Předesílám, že se nejedná rozhodně o nějaký rasistický článek. Ani náznakem. Jen taková menší úvaha nad občany, kteří žijí v komunitě s námi běžnými Čechy a podnikají u nás. Podotýkám, že podle jejich obchodního rozmachu, tak se jim u nás zřejmě daří velmi dobře. Jsou šikovní, určitě. Já bych taky ráda, ale jsem asi příliš nepružná a hloupá a příliš velká Češka...!
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 49
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 975x
Miluji psaní, mluvení a učení, což jsem skloubila dohromady, a tak se mohu plně ve svém zaměstnání plně vyžívat a užívat si.