Jak se u nás kvetou obchody "Nečechů"...

Předesílám, že se nejedná rozhodně o nějaký rasistický článek. Ani náznakem. Jen taková menší úvaha nad občany, kteří žijí v komunitě s námi běžnými Čechy a podnikají u nás. Podotýkám, že podle jejich obchodního rozmachu, tak se jim u nás zřejmě daří velmi dobře. Jsou šikovní, určitě.  Já bych taky ráda, ale jsem asi příliš nepružná a hloupá a příliš velká Češka...!    

Moje pětasedmdesátiletá teta se rozhodla v důchodu si trošku přivydělat. Vystudovaná tetička, zdravá a aktivni, pohyblivá a ještě myslící nejprve obešla nějaké známé české soukromníky, ale bohužel bez úspěchu. Jsme rodina, která se nevzdává, a tak ani tetička se nevzdávala. Na doporučení jedné stejně staré kámošky zaklepala na kancelář majitele velkého obchodu ....

Prý "ďále", anebo tak nějak byla vyzvána ke vstupu. Tetička je velmi nebojácná dáma, a tak vstoupila. Za stolem seděl velmi důležitě velmi důležitý Vietnamec. Teta Béďa se trošku zarazila, protože si představovala jiného možného zaměstnavatele. Pak si ale uvědomila, že chce pracovat a že hlavně potřebuje pracovat, protože se vzhlédla v německých důchodcích, kteří tráví svůj skoro celoroční čas třeba na Malorce.

Zkusili jste si jen tak mimochodem představit moji kyprou tetu se povalovat na skoro tropickém sluníčku.... Moje teta je navíc rezavá albínka, a tak ta představa je o to brutálnější. Teta nedbala našich rad, že nejlépe je doma za pecí. Prostě si usmyslela, že chce do teplíčka aspoň na čtrnáct dní. Navíc můj hubatý a hubený strýc rozumně ji odmítl doprovázet a ani nic financovat, a tak tetička se chopila akce.

Nakonec jí to vyšlo. Prý "ťak jo a od osmi do šesti a stát. V překladu to znamenalo, že tetička, která je sice zdravá, ale po operaci kyčle, takže skoro zdravá, musela deset hodin stát na svých oteklých nohách a hlídat ten velkoobchod, jestli náhodou ty "kšunty" někdo nekrade. Jinak musela tvrdě zakročit a dotyčnému pachateli udělat ty ty ty.

Musím poznamenat, že moje teta je i kromě jiného velmi milá a mírumilovná, ale je to cholerička. Takže bacha, když se naštve. Jak ji ale znám, tak  z cizího krev neteče, a tak jestli chudý Čech oloupí bohatého Vietnamce, by jí asi zas tak žíly netrhalo.

Uběhlo několik dní. Teta zničená, bolavá a s padesátkou (někdy ani ne) na hodinu. Počítala, že by musela vydržet takto celý rok, a to vůbec neutrácet, aby si vydělala na týden vysněné dovolené. Navíc byla neustále peskována majitelem jiné pleti za nedostatek pohybu, aktivity,  kreativity a pracovního nasazení. Tetička bublala a bublala, až nakonec vybuchla. Skončila, chudák malá, na dlažbě. Stejně chudá, možná chudší, zničenější, nemocná a strašně naštvaná. 

Bylo mně jí líto. Já osobně se kolikrát zamýšlím na naší českou důstojností. Jak jsem poznamenala, nejsem vůbec rasistka, jen mne zaráží, jak je vůbec možné, že naše čeští obchodníci krachují a cizí jen vzkvétají. 

Protože jsem češtinář a učím svoje "dětičky" správné spisovné češtině (snažím se), navíc jim kladu na srdce, že naším rodným, ale i úředním jazykem je čeština, kterou musíme skvěle ovládat a milovat. Navíc si musíme uvědomit, že čeština je jazykem, který budeme písmem i slovem potřebovat při zařizování úředních záležitostí, jako jsou různá povolení obchodovat apod. Např. můj strejda, který již několik let žije v Americe a chtěl tam podnikat, tak se musel prokázat jednak, že hodlá v Americe natrvalo žít a že pro Ameriku bude přínosem, ale hlavně že slovem i písmem ovládá angličtinu. Musel si také sám osobně všechna povolení vyřídit. Nevím, jak to funguje tady. Podle slov mojí milované tety Bédi ten pan majitel Vietnamec na všechny stížnosti říkal, že "něrozumim". Obchodování a obchodovat ale rozuměl, a tak měl zřejmě všechna potřebná povolení a zřejmě si je sám vyběhal naším úředním jazykem.